Zábavní průmysl a daně

Česká republika má dlouholetou tradici zejména v odvětví filmové zábavy, televizního vysílání, hudebních nahrávek, časopisů, novin, ale i knižních vydavatelství. Možná, že právě na tuto historii vsadili mnozí zahraniční investoři, kteří přišli do České republiky po roce 1989.

Jedním z odvětví, které zaznamenalo v poslední době zásadní rozmach, je kino, lépe řečeno multikino - protože již dávno skončila etapa jednoho velkoplošného kinosálu s omezenou nabídkou filmů.
 
Ke konci roku 2001 se počet multikin na území České republiky téměř zdvojnásobil a tato rostoucí tendence pokračuje i v roce 2002.  Jak již bylo řečeno, stojí za investicemi tohoto charakteru převážně zahraniční investoři, kteří jsou přesvědčeni, že se Česká republika postupně zařadí mezi země Evropské unie, kde lidé chodí do kina přibližně 5krát více, než je tomu dosud u nás.  Optimisticky působí také informace, že obraty tohoto odvětví rostou ročně globálně o cca 7 %. ("Global Entertainment and Media Outlook: 2000 - 2004",  publikováno společností PricewaterhouseCoopers).

Za těmito výnosy se skrývají nemalé investice a o to více se pak naskýtá otázka daňové optimalizace pro zahraniční investory.

Nejčastějším způsobem financování projektu výstavby objektu multikina a jeho dalšího provozu jsou úvěry poskytnuté ze zahraničí. Tyto úvěry buď poskytuje přímo mateřská zahraniční společnost (investor a obvykle 100 % vlastník a zřizovatel dceřinné společnosti), nebo jsou poskytnuty jinou zahraniční společností ze skupiny.

Stanovení výše úroku
V tomto případě jsou příjemce úvěru a jeho poskytovatel podle zákona o daních z příjmů označeni jako tzv. "spřízněné osoby a jako takové musí dodržet podmínku tzv. převodních cen ("transfer pricing") danou zákonem, která stanoví, že ceny mezi spřízněnými osobami musí být stanoveny s ohledem na ceny na trhu obvyklé. Jakákoliv odchylka
od tržní ceny, pokud není řádně doložena, dává správci daně prostor upravit základ daně daňového subjektu, a to většinou pouze směrem nahoru.

V případě, že je tedy úroková míra vyšší než-li úroková míra obvyklá na trhu, částka úroku nad tržní úroveň může být posuzována jako skrytá distribuce dividend. Dividendy vyplácené do zahraničí jsou podle zákona o daních z příjmů předmětem 15% srážkové daně, která může být dále snížena příslušnou smlouvou o zamezení dvojího zdanění.

Protože prostor pro určení tržní úrokové míry je poměrně velký, udává zákon o daních z příjmů tzv. bezpečnou úrokovou míru ve výši 140 % diskontní sazby ČNB. (To je v současné době 4,55 % p.a., podle aktuální diskontní sazby ČNB ve výši 3,25 % vyhlášené dne 1. února 2002,)  Tato sazba se však nepoužije, je-li úvěr denominován v zahraniční měně. I tehdy by měl být daňový subjekt schopen obhájit, že poskytnutá úroková míra je v zemi věřitele obvyklá.

Úrok samotný, vyplácený do zahraničí, je považován za příjem zahraniční společnosti plynoucí z území České republiky a podléhá zdanění ve výši 15 % formou tzv. srážkové daně. Tato sazba daně může být dále snížena příslušnou smlouvou o zamezení dvojímu zdanění.

Jednou z možností jak snížit daňové zatížení v souvislosti s úvěrovým financováním
ze zahraničí, je snížení této srážkové daně poskytnutím úvěru takovou společností
ve skupině, jejíž země má ve smlouvě o zamezení dvojímu zdanění uzavřené s Českou republikou stanovenu nižší, nebo přímo nulovou sazbu daně pro úrokový příjem.

Ačkoliv se tento koncept zdá poměrně jednoduchý, v praxi je nutno zvážit možnost
jeho zpochybnění správcem daně v případě, že skutečným konečným příjemcem úroků není společnost, na kterou jsme úvěrovou smlouvu přesunuli, ale společnost jiná. Doposud však koncept skutečného příjemce nebyl správcem daně uplatňován.

Daňová uznatelnost úroku
Úrokové náklady účtované v české společnosti jsou pro tuto společnost obecně daňově uznatelné. Ale i zde je zapotřebí dodržet některá ustanovení zákona o daních z příjmů, a sice pravidlo tzv. "nízké kapitalizace", a dále návaznost uznatelnosti úroků na jejich zaplacení.

Nízká kapitalizace
Nejprve si vysvětlíme pravidlo tzv. "nízké kapitalizace". Podle tohoto pravidla jsou úroky z úvěru uznatelné pouze do takové výše, pokud celkový rámec úvěrů a půjček společnosti
od osob, které se účastní na kontrole nebo kapitálu společnosti dlužníka alespoň z 25 % (např. mateřská společnost), nepřesáhne celkový vlastní kapitál společnosti více než 4krát.  Úroky z úvěrů, které přesáhnou tento poměr, se stávají pro společnost daňově neuznatelnými. Toto pravidlo se nevztahuje na společnost v roce jejího vzniku a následujících třech letech. (Samotný výpočet nízké kapitalizace je poměrně složitý, a proto nebyl do tohoto článku uveden.)

V případě, že úvěr je poskytnut společností sesterskou a nikoliv mateřskou, pravidlo nízké kapitalizace se také neuplatní.

Případná neuznatelná část úroků z úvěrů z titulu nízké kapitalizace může být navíc překlasifikována jako skrytá distribuce dividend, podléhající srážkové dani (viz výše).

Uznatelnost úroků vázaná na jejich zaplacení
Novela zákona o daních z příjmů s účinností od 1. 1. 2001 zavedla limitující podmínku pro uznatelnost úroků z úvěrů, a sice jejich zaplacení. Přičemž tato podmínka nebyla zavedena plošně pro všechny daňové subjekty, ale zákonodárci, obzvláště Ministerstvo financí ČR ("MF"), ji vykládají tak, že se vztahuje pouze na úvěry poskytnuté od zahraničních osob, přestože nic podobného explicitně ze zákona nevyplývá.

Po intervenci Komory daňových poradců na MF se podařilo argumenty MF vyvrátit a prosadit daňovou uznatelnost i pro zaúčtované úroky z úvěrů poskytnutých ze zahraničí, na něž lze aplikovat tzv. antidiskriminační klausuli smluv o zamezení dvojímu zdanění, podle které musí být daňovým subjektům obou smluvních stran zaručeno rovné zacházení. Do této skupiny patří např. Itálie, Slovensko a Švýcarsko.

Přestože MF zatím neopustilo svoji pozici, i pro další státy, které nemají zmíněnou antidiskriminační klausuli ve smlouvách o zamezení dvojímu zdanění, existuje prostředek
pro obhájení daňové uznatelnosti nezaplacených úroků, a sice mezinárodní smlouvy
o ochraně investic, které zaručují stejná práva investorům obou zemí. Do této skupiny patří např. Rakousko, Německo, Nizozemí a Francie.

Nedá se ovšem říci, že státy, které nepatří ani do jedné z výše uvedených skupin, musejí považovat zaúčtované úroky z úvěrů poskytnutých od zahraničních společností za daňově neuznatelné, protože - jak již bylo zmíněno výše - podmínka neuznatelnosti nezaplacených úroků ze zákona explicitně nevyplývá.

V současné době jde především o vytyčení pozic mezi daňovými subjekty a daňovými poradci na straně jedné a orgány státní finanční správy na straně druhé. Jak se celá situace bude vyvíjet, to ukáže teprve čas.

Srážková daň
Srážková daň, která již byla v tomto článku zmíněna, ať již v souvislosti s úrokovým příjmem (rozuměj příjem zahraničního subjektu) nebo se skrytou distribucí dividend, má svůj zvláštní režim, na který je vhodné alespoň upozornit, protože způsobuje časté chyby daňových subjektů.

Povinnost sražení daně vzniká nejpozději v momentě, kdy se o závazku vyplývajícím např. z platby úroků účtuje. Je-li však dříve úrok hrazen, pak povinnost srážkové daně vzniká k tomuto datu úhrady. "Srazit daň" znamená zaúčtovat částku daně ve výši určené dle zákona, popř. snížené dle smlouvy o zamezení dvojímu zdanění jako závazek vůči finančnímu úřadu.

Povinnost odvodu, respektive úhrady takto zaúčtované daně na účet správce daně vzniká daňovému subjektu nejpozději do konce měsíce následujícího po měsíci, ve kterém vznikla povinnost srazit daň. (Např. vznikla-li povinnost srazit daň z úrokového příjmu z titulu jeho úhrady k datu 15. března 2002, je daňový subjekt povinen tuto daň zaplatit na finanční úřad do 30. dubna 2002.)

Nesplnění této povinnosti je penalizováno obecnou sazbou penále 0,1 % z dlužné částky
za každý den prodlení. Tato sazba platí pro maximálně pro 500 dní. Každý další den následující po této lhůtě je dlužná částka penalizována roční sazbou ve výši 140 % diskontní sazby ČNB.

Oznamovací povinnost
Čeští daňoví rezidenti jsou povinni podle devizového zákona a opatření ČNB ohlásit určité informace, které se týkají úvěrů poskytnutých ze zahraničí, pokud je doba jejich splatnosti delší než 1 rok. Tato povinnost se považuje za splněnou předložením příslušného formuláře ČNB jednou ročně, nejpozději však do 10. března roku následujícího po roce, ve kterém byl úvěr poskytnut nebo začal být splácen.  Dále je český daňový rezident povinen informovat ČNB o každé jednotlivé splátce úvěru.

Tolik tedy základní informace o úvěrovém financování projektů multikin ze zahraničí a jeho možných daňových souvislostech.  Tímto článkem zdaleka nebyly popsány všechny možné daňové implikace v oblasti zábavného průmyslu v České republice. Jedním z dalších témat, které stojí za pozornost, jsou např. licenční poplatky či manažerské služby.