Proč neplatíme slepicí za vejce aneb kterak lidstvo k penězům přišlo

13.11.2012 | , Finance.cz
ÚČTY A SPOŘENÍ


Používání peněz je pro nás něčím naprosto přirozeným. Představa, že pokud v dávné minulosti farmář chovající prasata zatoužil po nových botách, nezbylo mu než hledat obchodního partnera s nadbytkem obuvi a nedostatkem vepřových produktů, se dnes zdá spíše legrační a dobrá leda k ilustraci nelehkého života našich předků.

Jak se ale peníze jakožto směnný prostředek začaly používat, co nebo kdo způsobil zánik barterového obchodu ve prospěch víceméně jednotného platidla? Odpověď zdaleka není tak samozřejmá, jak se na první pohled zdá.

Základy si ze školy pamatujeme všichni. Nepříliš výhodnou barterovou, neboli naturální směnu (produkt za produkt) nahradila místně univerzální, všeobecně akceptovaná platidla. K nejznámějším patří ulity kauri z Číny, o kterých najdeme zmínky už z roku 1500 před naším letopočtem, a štůčky látek, jež se používaly i na našem území v polovině 10. století.

Platidlo by se nemělo zkazit

Univerzální platidlo mělo v ideálním případě splňovat několik podmínek: uchování hodnoty, trvanlivost (zapomeňte na zeleninu), snadná přenosnost a dělitelnost. Většina známých platidel alespoň většinu těchto podmínek naplňovala; výjimkou z pravidla jsou ohromná aragonitová kola dosahující v průměru až 4 metrů (používala se na ostrově Yap v Tichém oceánu pro specifické účely při urovnávání sporů). Poněkud diskutabilní je také trvanlivost platidla, které zavedli Britové během počáteční fáze kolonizace Nového Jižního Walesu na východě Austrálie – láhve rumu.

Přechod od barterového obchodu k místně přijímaným platidlům je vysvětlitelný rostoucí specializací domácností a nutností výměny zboží a služeb. Jak k tomu konkrétně došlo a kdo byl první člověk, který navrhl platidlo univerzálnější než slepičí vejce, to se dnes dozvíme jen stěží. Ekonomové se nicméně shodují, že za jeho vznikem nestála žádná státní moc – vynutila si ho prostá potřeba urychlit a zefektivnit obchodování (např. viz teorie rakouského ekonoma Karla Mengera).

Od látky k minci

Náhrada mušlí, látek a podobně raženými mincemi už tak snadno vysvětlitelná není. Surový kov je sice značně trvanlivý, ale je velmi těžké ho ocenit – vnik mincí je patrně důsledkem snahy normovat kousky cenných kovů. Jejich rozšíření způsobila možnost měřit jejich pomocí příjmy a výdaje – a tedy danit je (londýnský ekonom Charles Goodhart svou teorii, podle níž by k užívání mincí nedošlo bez zásahu státní moci, nazval cartalismem).

Prosazení ražených mincí s sebou přineslo rozdíly mezi jejich nominální hodnotou a obsahem drahého kovu a tedy i nutnost stanovení měny, s čímž začala už řecká města, uzákonily ji však až římští císaři.

Středověká inflace

Bouřlivý středověk s sebou přinesl množství krátkodobých měn, které často měly jen místně omezenou platnost a společnou trudnou historii: vnikly díky měnové reformě nějakého panovníka, obsah drahého kovu se postupně snižoval, dokud mince (a/nebo panovník) nepřišla spolu s posledními zbytky důvěry o nárok na existenci.

V této atmosféře se výborně dařilo směnárníkům všeho druhu; potřeba směňování nakonec vedla k institucionalizaci bank, jež své pojmenování získaly od lavice, na níž směnárníci seděli – italsky banco.

Snaha o centralizaci a kontrolu měny společně s nedostatkem drahých kovů vedla k proměně v záruce platnosti. Heslo non aes sed fides, tedy ne kov, ale důvěra, na sobě nesly drobné měděné mince, které v polovině 16. století nechal razit velmistr Maltézského řádu. Od nich se datuje nezávislost platidla na obsaženém kovu – platnost mince tak byla dána zárukou panovníka a ochotou lidí používat ji.

Bezcenné kousky papíru

To všechno a nepraktičnost platit mincemi větší obnosy otevřelo cestu směnkám, ze kterých se postupem času vyvinuly bankovky – v Evropě je vydává Stokholmská banka roku 1661, v Číně se začínají používat už o 6 století dříve.

Důvěra v papírové peníze bez reálného podkladu ale nevznikala snadno. Svědčí o tom nejen neochota lidí používat bankovky Stokholmské banky (zejména po zjištění, že se banka může dostat do situace, v níž bankovky přestává krýt – tzv. bankrot), ale také příklad příliš reformního perského chána Gaykhatu (mongolsky úžasný). Ten se ve finančních těžkostech inspiroval papírovými penězi, které v Číně zavedl Kublajchán, a naznal, že vynalezl geniální řešení svých problémů. Nechal vytisknout pěkné bankovky, zavedl trest smrtí pro ty smělce, kteří by je odmítli používat jako platidlo, a očekával příliv peněz do pokladny. Zanedbání technických detailů (např. konvertibility či kontroly kapitálu) nejenže způsobily krach celého projektu, ale po roce ho připravily o výsadní postavení i o život.

Dnes a zítra

Po rozšíření bankovních účtů a úvěrů není nutné krýt platby ani bankovkami. Jak a čím budeme platit třeba za 30 let? Zaspekulujte si při čtení článku Čím budeme platit v budoucnosti.

Ekonomie hrou

Všem zájemcům o dějiny peněz humornou formou doporučujeme knihu Terryho Pratchetta Nadělat prachy z cyklu Úžasná Zeměplocha.

Autor článku

Tereza Dědinová  


Pomohl vám tento obsah? Dejte mu hodnocení:

Průměrné hodnocení: 0
Hlasováno: 0 krát

Články ze sekce: ÚČTY A SPOŘENÍ